Odsun Němců

#odsun_Němců #Sudety
Ještě v průběhu druhé světové války bylo rozhodnuto o vysídlení Němců z okupovaných území, tj. nejen z Československa, ale také z Polska, pobaltských států, z dnešní Ukrajiny a dalších. Všichni měli být soustředěni v německy mluvících zemích, zejména v Německu, ale také v Rakousku.  

Důvodů, proč se vítězné mocnosti odhodlaly k tomuto kroku bylo vícero: 

• Jednak to byla reakce na dosavadní represivní politiku Němců vůči Čechům ==> z ní plynula poválečná nenávist Čechů vůči Němcům 

• Mělo se za to, že naprostá většina německého obyvatelstva sympatizovala s nacistickým režimem 

• Mělo se také zabránit případným dalším snahám Němců o autonomii či samostatnost v budoucnosti 

• Důležitá byla také možnost konfiskace jejich majetku 

Vyhnání/odsun byl prováděn dvojím/trojím způsobem. Řada Němců uprchla z Československa ještě před koncem války nebo těsně po něm. Nedělali si iluze o tom, co je po válce čeká. Celkový počet takto vysídlených Němců není přesně znám.  

V prvních dvou měsících po válce (květen - červen - červenec) docházelo k tzv. divokému odsunu. Byl doprovázen bezprávím a bohužel také masakry, které nebyly nikdy potrestány. V tomto období přišlo do německých a rakouských sběrných táborů něco mezi 500 – 800 tisíci Němců. Ne vždy se ale jednalo o vyhnané starousedlíky, často šlo také o prchající původní říšské Němce.  

Definitivní potvrzení vysídlení a také jeho legální podklad vytvořila Postupimská konference svojí závěrečnou zprávou 2. 8.  a následně byl 3. 8. 1945 vydán dekret prezidenta Beneše (Ústavní dekret prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské) s účinností od 10.8. 1945. Tím byl odsun legalizován. Vysidlování Němců ale pokračovalo, Němci byli organizováni ve sběrných táborech a odtud dále vlakem (někdy i pěšky) posíláni do sběrných táborů v Německu či Rakousku. Oficiálně probíhal organizovaný odsun až od ledna 1946, ale reálně byl organizován již od léta 1945.  

Vysídlení zasáhlo také německé antifašisty. Nebylo jich málo, ale i oni často zvolili raději dobrovolný odchod ze země nejčastěji do sovětské zóny. Nenávist vůči Němcům byla po válce obrovská a nebylo, jak jí čelit, když jste mluvil německy.  

Odsunuto bylo prakticky veškeré německé obyvatelstvo. Ve vysídlených oblastech zůstaly jednotky osob. Před válkou se jednalo o více než 3 miliony osob, během války se počty měnily, celkem dnes nelze přesně zjistit, kolik Němců odešlo. Liší se také počty udávané československými úřady (počty odchozích) a počty udávané německými úřady (počty příchozích). Jisté je, že ve fázi divokého odsunu (tedy během roku 1945) odešel zhruba milion osob. 

Podmínky odsunu jsou v předkládaných knihách napsány značně přesně - nejprve Němci ztratili československé občanství a tím ochranu před zvůlí obyvatelstva, byli označeni bílými páskami či nápisy (často  nejen označením N, ale také hákovým křížem) dále museli zanechat veškerý svůj majetek na našem území a odejít mohli s kufrem maximálně 30kg. Byli internováni ve sběrných táborech, kde neměli dostatek stravy, ošetření a často ani slušné zacházení, následně byli naloženi na vlaky (dobytčí) a odesláni na druhou stranu hranice. Tam byli přerozděleni do různých oblastí a znovu internováni. Internace trvala často několik let, protože Německo i Rakousko byly válkou zcela zničené a místní obyvatelstvo se o svůj skromný majetek (zejména potraviny) muselo dělit ještě s miliony příchozích. Odsunutí Němci tak popisují, jak nevraživě na ně domácí obyvatelé nahlíželi. Byli to lidé, které nechtěli ani Češi, ani Němci.